[singlepic id=462 w=320 h=240 float=left]
Pokud bych měl pokračovat v alegorii, nelze otevřené hvězdokupy přirovnat k ničemu jinému, než je dětská postýlka plná malých ratolestí. Řekli jsme si něco o mlhovinách a už víme, že zde vznikají hvězdy. Když se mezihvězdný prach spotřebuje, nebo rozpráší, prostě zanikne, odhalíme, my, jako pozemští pozorovatelé, shluk hvězd, které jsou na pohled velmi blízko sebe. A takovým shlukům říkáme hvězdokupy.
Otevřená hvězdokupa byla dlouhou dobu od té kulové nerozlišena, ač se jedná o zcela charakterově odlišné skupiny. Stejně jako pozemské děti, tak i mladé hvězdy, opouštějí svůj domov, svou hvězdokupu a vyrážejí do okolního kosmu. Není to žádná závratná rychlost, ale v průběhu milionů let se již onen pohyb projeví.
Dokonalým příkladem může být velmi známá otevřená hvězdokupa Plejády, též známá jako Kuřátka nebo Sedm sester. Spousta neználků si tuto hvězdokupu naivně spojuje se souhvězdím Malého vozu, který může těm, jež neviděli nikdy skutečný Malý vůz, připomínat.
Mnozí mládenci starověkých civilizací, ať už indiánských nebo arabských, vzhlíželi k tomuto objektu a měřili tak úroveň svého zraku. Pokud napočítali všech sedm nejjasnějších hvězd této skupiny, měli jistotu, že oči mají v pořádku.
A jak budou hvězdokupy vypadat za mnoho let? Nemusíme chodit daleko – nejznámější souhvězdí na severní obloze, možná i vůbec, Velký vůz. Ano, i toto notoricky známé souhvězdí je z velké části, respektive ty nejjasnější části, též hvězdokupou povahy, když se z opticky malé oblasti rozletěly nově vzniklá slunce přes pěkný kus oblohy.
A i koneckonců Slunce, naše mateřská, ba i naše planeta, byla kdysi dávno součástí takové hvězdokupy. Nejdříve jako protoplanetární disk v mlhovině, poté jako předvěký svět v rozpínající se hvězdokupě, až do dnešní doby, kdy soustava svobodně pluje vesmírem na vlastní pěst. Ano, vliv okolních hvězd i centra Galaxie tu je, ale víte, jak to myslím.
Všichni znáte Plejády, ale znáte i Hyády? A přitom to byly právě ony, které byly v roce 1919 na obloze poblíž zatemnělého Slunce, které pozoroval a fotil Angličan Arthur Eddington a potvrdil tak Einsteinovu teorii relativity. I když se ukazuje, že tehdejší výsledky byly zcela nezřetelné a neprokazatelné, protože kvalita a příležitost oněch snímků je v porovnání s dnešními možnostmi zcela zanedbatelná.
(Pokračování příště)