[singlepic id=462 w=320 h=240 float=left]
Legenda praví, že když zemře bájný pták fénix, rozpadne se jeho tělo na popel, ve kterém se zrodí fénix nový. Jestli se jedná o stejného jedince, nebo o pokračovatele rodu, jisté není, každopádně odvraťme se od takovýchto úvah k mlhovinám. Proč jsem ale tento příklad uvedl? Protože mlhoviny jsou něco jako fénixův popel. Také vznikají smrtí a též se z nich rodí něco nového.
Když exploduje nějaká veliká hvězda, vypukne supernova a její svrchní materiál se rozletí do kosmu, ať už rychleji nebo pomaleji (existují i mlhoviny, jež se tvořily pomaleji a jinak, než výbuchem supernovy, ale postupným odhazováním hmoty – záleží na hmotnosti dané hvězdy – čím větší, tím větší pompa). Vznikne tak obrovský oblak plynů (hlavně vodíku), prachu (různých křemičitanů), ve kterém se tyto částice skládají a nabalují vlivem gravitace a vytvářejí větší tělesa. Zdání ale klame. Tyto oblaka si nepředstavujte jako mraky zde na Zemi. Jejich hustota je i přes obrovskou rozlohu mnoha světelných let (nebo spíš právě kvůli ní) minimální. Kdybychom měli uvnitř mlhoviny krychli o rozměrech metr na metr, nenašli bychom v ní víc, než pár atomů.
Takže co z toho tedy plyne, že můžeme v mlhovinách nalézt? Určitě mladé hvězdy i jejich systémy a protoplanetární disky. Co to vlastně tyto disky jsou? Když se vytvoří v mlhovině shluk prachu a plynu, kterému se z vnějšího vesmíru dodá nějaká hybnost a on začne rotovat, většinu disku posbírá nejhmotnější těleso – protohvězda, která do sebe naseje nejvíce materiálu. Ostatní prvky, rotující okolo mladé hvězdy se pak srážejí v oběžnice, planety. A když má protohvězda dostatek materiálu na zážeh svého jádra a uskuteční první jaderné reakce, i začne poprvé svítit vlastním světlem, odfoukne nezpracovaný materiál v podobě prachu a plynů na okraj sluneční soustavy, do míst, kterým říkáme Oortův oblak. Tento proces zřejmě neprobíhá najednou, ale postupně, kdy časem vytlačuje snadněji lehčí prvky, ze kterých se potom ve větší vzdálenosti vytvoří plynní obři. Nemusí tomu ale být tak vždy.
A jaké mlhoviny můžeme tedy pozorovat?
Nejdříve si je můžeme rozdělit na dvě základní skupiny – takové, které jsou osvětlené díky různým světelným zdrojům uvnitř nich samotných, odborněji nazývané „difúzní“, nebo temné, které prostě nevidíme, nebo ano, v případě, že se za nimi nachází nějaká jiný, osvětlená, jasná.
Ty osvětlené pak dělíme podle zdroje osvětlení na emisní a reflexní. Reflexní jsou takové, jejichž oblaka jsou osvětlovaná blízkými slunci. Druhý typ, emisní je osvětlován přímo zevnitř. Jedná se o takzvané planetární mlhoviny, v jejichž centru je posmrtné stádium vyhaslé hvězdy. Tyto mlhoviny jsou téměř doslova zřídly těžkých prvků a jsou pověstné jejich zvláštními tvary způsobených silovými působeními vnitřních těles. Mlhoviny typu HII jsou pak takové, kdy žhavé hvězdy v jejich lůnech ionizují okolní schránku prachu a plynu, což vytváří zdroj světla.
Co jsme se tedy dozvěděli o mlhovinách? Že to rozhodně nejsou zcela nezajímavé objekty a při pohledu na ně, ať už na překrásných, vymalovaných fotografiích, nebo na vlastní oči v dalekohledu, si vzpomeňte, že to jsou místa, ze kterých pochází nejen naše Slunce, sluneční soustava nebo Země, ale i my, lidé.
(Pokračování příště)
Zdroje:
http://www.aldebaran.cz/astrofyzika/mlhoviny/nebul_3.html