Období blížící se jarní rovnodennosti je ideální doba na vyhlížení a ještě lépe na fotografický záznam malých těles Sluneční soustavy. Díky sklonu zemské osy se tak každoročně máme možnost podívat přímo do roviny oběžných drah planet. Lze tak každoročně pozorovat nejen výrazné zvířetníkové světlo, ale také přítomnost nejjasnějších těles z hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. 2. května letošního roku se právě planetka Vesta dostane do opozice se Sluncem. Znamená to, že v tu chvíli, co bude nejvýš nad obzorem, bude zároveň Slunce na opačné straně oblohy, pod horizontem. Bude tak pozorovatelná po celou noc. Jednoduše řečeno to tedy znamená nejlepší období pro její pozorování!
Autor: Vojtěch Koštějn – Astronomický kroužek Hvězdárna Pardubice
Doslova žeň objevů planetek tvořících dnešní hlavní pás, ale odstartovalo něco zcela jiného.
Roku 1766 si německý matematik Johan Daniel Titius, povšimnul pravidelností v hodnotách průměrné vzdálenosti tehdy známých planet. Roku 1772 tuto myšlenku publikoval ředitel Berlínské hvězdárny Johan Elbert Bode jako Titiuv-Bodeův zákon. Vzdálenost planety od Slunce v astronomických jednotkách (AU) dostaneme, jestliže k číslům 0 – 0,3 – 0,6 – 1,2 – … atd. připočítáme číslo 0,4. V této řadě (až na druhý člen) je každé následující číslo dvojnásobkem předcházejícího. Až po Jupitera je souhlas s měřenými vzdálenostmi velmi dobrý. U Saturnu se Titius-Bodeova řada liší od pozorované vzdálenosti o 0,45 AU. Uran se od řady odchyluje o 0,4 AU. Pro Neptuna a Pluto řada vůbec nevyhovuje. Na místě, kde byl podle Titius – Bodeho pravidla předpokládán objev nové planety mezi Marsem Jupiterem planeta, existuje pás planetek. Na konci 18. století o něm tehdejší astronomie ovšem neměla ani tušení. Navíc, postupem času se ukázalo, že Titius – Bodeho pravidlo je spíše historická kuriozita, která poměrně dobře funguje pro náš planetární systém, ale není použitelné univerzálně. Jde tedy o náhodu, která ovšem zapříčinila, že o mnoho desetiletí dříve byla objevena tělesa, která dnes tvoří rozsáhlou oblast nazývanou „Hlavní pás planetek“
Prvním, kdo na přítomnost těchto těles upozornil, byl italský astronom Giuseppe Piatzi, který 1. 1. roku 1801 objevil tehdy neznámé těleso později pojmenované po bohyni úrody – Ceres. Podle zcela správného předpokladu se jak amatérští tak profesionální astronomové zaměřili právě na tuto zdánlivě prázdnou oblast mezi Marsem a Jupiterem a tak již 28. 3. 1802 byla objevena další planetka pojmenovaná jako Pallas. Třetí v pořadí, byla 1. 9. 1804, objevena planetka později pojmenovaná jako Juno a 29. 3. 1807 pak čtvrtá v pořadí ovšem druhá největší, planetka Vesta.
Ačkoliv Vesta dosáhne při svém maximu v květnu letošního roku okolo 5,6 magnitudy, takže mimo městské aglomerace bude viditelná jako slabounká hvězdička i pouhým okem, určitě se vyplatí zaměřit na planetku fotoaparát nebo kameru. Již po krátkém čase záznamu bude viditelný pohyb tělesa na hvězdném pozadí. 2. 5. 2025 se bude o půlnoci nacházet asi 35° nad obzorem
Kde vestu hledat?
Uvidíme ji jako slabou hvězdičku v souhvězdí Vah, odkud se bude pohybovat směrem k souhvězdí Panny, do kterého 8. 5. vstoupí. Pro snazší orientaci si najděte velký vůz, jeho oj imaginárně prodlužte směrem k jasné naoranžovělé hvězdě Arcturus ze souhvězdí Pastýře. Pak pokračujte po pomyslné kružnici. Další jasná hvězda se jmenuje Spica, nejjasnější hvězda ze souhvězdí Panny. Souhvězdí Vah je vlevo od Panny. Teď stačí zjistit přesnou pozici a můžete pozorovat! K vyhledání přesné pozice pro konkrétní datim a čas dobře poslouží četná počítačová planetária jako je stellarium atd…
Samozřejmě na první pohled nepoznáme, že to není hvězda (bude sotva viditelná, natož aby byly vidět nějaké detaily!). Pokud ale zjistíme její přesnou pozici, vyfotíme (zakreslíme)ji i s okolními hvězdami a další dny to zopakujeme, na fotkách/kresbách se objeví tečka, která vůči hvězdám změnila polohu. A to je právě Vesta.
Vesta je 2. největší objekt v pásu asteroidů mezi planetami Mars a Jupiter.
Při dávné kolizi cca před 1 – 2 miliardami roků s jiným tělesem se na ní vytvořil obří kráter a uvolnilo se mnoho materiálu, Malá část z této vyvržené hmoty si našla cestu i k nám na Zemi. Dnes nacházíme tyto meteority pod souhrnným označením HED – howardit, E – eucrit a D – diogenit. Složení těchto meteoritů přesně odpovídá složení minerálů z hloubek kůry planetky Vesta. V letech 2011 a 2012 ji zkoumala sonda Dawn.
20. 5. 2025 Vesta opět zeslábne a pomyslné výhodné pozorovací „okno“ se nám uzavře.