Na letošní rok připadala poslední naděje zvýšené frekvence jinak poměrně neaktivního meteorického roje Leonidy, jehož mateřskou kometou je
55P Tempel-Tuttles oběžnou dobou 33,2 roku. Pravda, to nejlepší za poslední návrat komety (v roce 1998) je již bohužel minulostí, ale proč za tím neudělat nějakou pěknou vzpomínkovou tečku.
Prvý návrh byl pevně se ubytovat na chatě Martina Slezáka, avšak já s Vaškem Knollem jsme pevně stáli za variantou nespoléhat na vrtkavé listopadové počasí. Martin Slezák se však nakonec ani expedice nezúčastnil, takže organizace tím byla daná.
Z Pardubic jsme od hvězdárny vyrazili s jistotou do západních Krkonoš v počtu deseti účastníků ve dvou autech (prvé auto: Jan Vodrážka, Radek Tuček, Petr Komárek, Lenka Kopřivová, Lenka Trojanová; druhé auto: Václav Knoll, Petr Musil, Martin Kantor, Adéla Šrutová a Petr Horálek). Podle modelu
ALADINtam mělo být jasno celou noc. Samozřejmě, že předpověď počasí je pro horskou oblast nejistá, avšak pro variantu zatažené oblohy jsme měli v plánu krátký noční pochod po hřebeni Krkonoš. Krátce po jedné hodině ranní jsme však s úžasem dorazili na vrch
Medvědín (1235 m n.m.), kde již bylo polojasno a než jsme si našli pohodlné pozorovací stanoviště s okázalým výhledem, obloha byla takříkajíc vymetená. Mezná hvězdná velikost se pohybovala kolem 6,5 magnitudy. Pádem prvého meteoru z roje alfa-Monocerotid v 1:49 SEČ započalo přes 4 hodiny dlouhé úchvatné pozorování (konče jasnou Leonidou v 5:04 SEČ), které pokazila snad jen mírná jinovatka k ránu a větší mráz v průběhu noci.
Někteří, naivně vybaveni jen zkušenostmi z pozorování letních Perseid, po první mrazivé hodince ležení vzdali a šli se ohřát do auta. Dalo by se říci, že se naše skupina dala rozdělit na 4 podskupiny – pozorovatelé, fotografové, kochající se a spáči. K ránu se pak dělení rozrostlo na rozzuřené, neboť mráz byl skutečné citelný (byť jen několik stupňů pod nulou).
Nicméně za celé 4 hodiny se nám podařilo napozorovat přes 80 meteorů, z toho 56 Leonid, 7 alfa-Monocerotid, jednu Severní Tauridu a zbytek byly sporadické meteory. Nejlepší zážitek nabídl bolid okolo -8 magnitudy (v čase 5:23:30 SEČ), který zcela osvítil krajinu, byť jen na zlomek vteřiny a posléze jsme mohli přes 6 minut sledovat rozpadající se a vlnící se stopu. Letěl přímo z radiantu západním směrem a délku měl 9°. Stopa se pak jakoby pod vlivem vánku sunula čistým severním směrem). Vzhledem ke 4 hodinám čistého pozorovacího času bylo možné zaregistrovat zvýšenou aktivitu mezi 5:30 – 5:40 SEČ, kdy zenitová frekvence spočítaná z našich pozorování dosáhla 63 ± 6 meteorů za hodinu
[1]. Z významných úkazů jsme mimo jiné mohli pozorovat jasný kužel zvířetníkového světla, který tak k ránu narušoval pozorování ještě hodinu před očekávaným maximem, a východ Měsíce 41 hodin před novem, u kterého byl krásně pozorovatelný popelavý svit. Každého z nás navíc zmátla veliká jasnost planety Merkur poblíž Měsíce (8° severním směrem). Mnozí by dali cokoliv za to, že to byl Jupiter, neboť tak jasný Merkur nám do očí ještě nikdy nezářil. Zkrátka takové pozorovací podmínky jsme si ani nemohli přát.
Východ měsíce a Merkuru nad východními Krkonošemi (foto: Václav Knoll) Ráno se méně zmrzlá část expedice stala svědky skvostného východu Slunce nad východními Krkonoši a přenádherné inverze, která se vlnila v nížinách jako nekonečné bílé moře. Ten nejromantičtější nádech získala hned, co chytla narůžovělou barvu během pozdního svítání a pak žlutý odstín po východu Slunce. Občas z ní vykoukl nějaký menší krkonošský vrcholek, ale dynamická mlha jej do minuty znovu pohltila.
Nekonečná bílá mlha (foto: Václav Knoll)
Prvé sluneční paprsky a Petr Komárek (foto: Václav Knoll) Na závěr bych rád dodal, že byť jen náhodná volba vyjet právě na tento vrchol nám dala příležitost nového pozorovacího stanoviště pro příště. Nadmořská výška vrcholu je perfektní, pozorovací plocha též a přístupnost na vrchol je ideální (dá se dojet autem až na vrchol, nebo cca 1,5 km na rozcestí pod vrchol, odkud se jde nenáročnou cestou pěšky). Světelné znečištění jsme nemohli zhodnotit, neboť všechna větší města byla v průběhu noci permanentně pod hustou inverzní oblačností, ale předpokládám, že nadmořská výška vrcholu přímo předurčuje kvalitu ovzduší a tím i podmínek. Na vrcholu stojí jen zchátralá vysílací stanice, která září dvěma jasnými červenými světly, nicméně i jim se dá vyvarovat pouhým krátkým sestupem (cca 150 metrů) západním směrem po stezce. Stromy jsou tam nízké, takže obzor je takřka dokonale odkrytý.
Část z desetičlené skupiny. Zleva: Petr Horálek, Jan Vodrážka, Adéla Šrutová, Petr Musil, Martin Kantor, Radek Tuček, Lenka Trojanová a Vašek Knoll (foto: Václav Knoll)
[1]Výsledek byl spočten na základě pozorování Petra Horálka a Jana Vodrážky. K výpočtu byly užity matematické vztahy pro výpočty ZHR, HR a jejich odchylky v publikaci V. Znojila „Návod na pozorování meteoru“ (SMPH ČAS, Brno, 1. vydání, prosinec 1993, str. 55 – 76)
Více informací naleznete také na
astro.sci.muni.cz/meteory-pcenebo přímo na
stránce o pozorování Leonid 2006.