[singlepic id=487 w=320 h=240 float=left]Již když jsme se v minulých dílech bavili o vzájemném vztahu vesmíru k životu a naopak, nakousli jsme tu část nauky o vesmíru, která se spíš pohybuje na jejím okraji, protože o ní zatím skoro nic nevíme. Mluvíme samozřejmě o biologii života ve vesmíru, známou též pod pojmem astrobiologie. Protože lidi baví mluvit o neznámých i tajemných předmětech, zvlášť pokud se jedná o mimozemšťany, využiji dnešní článek k tomu, abychom se opět podívali na vesmír tímto pohledem.
Již když jsme se bavili o živých planetách, jsme toto téma nakousli. A vzhledem k tomu, že se raketovým tempem rozšiřuje poznání o extrasolárních planetách, hlavně pak o možných kopiích Země, musíme se též zabývat myšlenkou života, který na těchto planetách může existovat podobně jako na té naší.
Nemyslím ale nyní inteligentní formy na úrovni schopné tvořit civilizace a cestovat vesmírem. To může být téma na další článek někdy v budoucnu. Spíš bych se chtěl zamyslet nad tím, jak život vzniká, popřípadě se šíří. Jak název napovídá, řekneme si něco o teorii panspermie, která byla zastávána i jedním z objevitelů struktury genetické informace DNA Jamesem Watsonem a dodnes zůstává možností, jak to skutečně kdysi bylo a je.
Vedle té teorie, že život vznikl přímo na dotyčné planetě (v našem případě Zemi) v příhodných podmínkách praoceánů, tu paralelně existuje ta myšlenka, že vesmír je plný zárodků života = panspermií. Od slov pan – všude a spermie – semeno (to snad ale ani nestojí za zmínku).
Zastánci této teorie tvrdí, že proces spojování aminokyselin, bílkovin a dalších organických sloučenin v genetickou informaci, která musí být navíc ještě schopna se rozmnožit, je tak složitý, že není možné, aby se stihl dokončit, byť v horizontu miliardy let, jak tomu muselo být na Zemi.
Za nositele zárodků života vidí komety, přesněji jejich kometární jádra, jež mohou ve svém ledovém nitru bezpečně přenášet potřebné organické látky a později i život. A protože jsou bakterie velmi odolné, v nepříznivých podmínkách, dokonce i v kosmickém prostoru, mohly by klidně i urazit milióny či miliardy let cesty, stovky, tisíce světelných let napříč vesmírem a v klidu se vyvíjet.
Vždy, když se dotyčná kometa přiblíží k nějaké hvězdě, začne best online casino se ohřívat a tát. Mezitím může v jejím lůně kypět a bublat organická polévka. Kometa se vzdálí, vychladne, letí si vesmírem, znovu se přiblíží, znovu se ohřeje, znovu zabublá, látky v ní se začnou skládat, a když tento proces proběhne tisíckrát, je tu už solidní šance, že za tu dobu se v jejím nitru vše poskládalo tak, jak chceme. Pak už jenom stačí nějaký gravitační nebo jiný vnější impulz, aby spadla na nějakou mladou rozvíjející se planetu, a je to tam.
Já osobně tuto teorii nevyvracím, ani se jí nezastávám, je možné, že se za určitých podmínek vytvoří život přímo na konkrétní hostitelské planetě, jindy může vzniknout v kometě, to už je otázka mimo mé znalosti a zkušenosti. Máme otázky a teorie podložené nějakými poznatky, ale rozluštit tuto záhadu nemůže nic jiného než praktické objevy. Vnímal jsem ale jako zajímavé i trochu důležité, se nad touto problematikou zamyslet a pohovořit o ní.
Je to ale stejně zajímavé. A ať se to možná jednou vyvrátí či nikoliv, pořád je zde ta možnost, že naši dávní jednobuněční předci nejsou dětmi této planety, nýbrž přišli odněkud z hlubin kosmu… Tak jako tak na tom ale nesejde, protože přeci jenom jsou naše vlastní těla tvořená hmotou této planety. I když i ta kdysi byla jenom prachem v protoplanetárním disku a pokud bychom šli ještě dál, tak mlhovinou nebo částicemi z dávných hvězd, prvotním atomem a…