[singlepic id=120 w=320 h=240 float=left] Už je to šest a půl roku, co se nad našimi českými hlavami ukázala stoletá polární záře. A kdo ji neviděl, má jen nejistou možnost dočkat se další. Tu možnost nám však periodicky nabízí sluneční aktivita, která kolísá v rámci tzv. jedenáctiletého cyklu a ukazuje nám naší nejbližší hvězdu s proměnlivou tváří. Pokud se na Slunce podíváme mimo běžné filtry i speciálními přístroji, záhy zjistíme, že slunečních tváří je nespočet. S příchodem družice SOHO a letos nově s družicí SDO máme možnost sluneční tváře pozorovat nonstop v několika různých spektrálních oborech a zkoumat jej od těch nejnižších pozorovatelných vrstev k těm nejvyšším, a to v neuvěřitelně vysokém rozlišení. Co ale nabízí „pouhý“ bezpečný pohled okem? A jak je to se slunečním cyklem číslo 24?
Pokud se podíváme do minulosti, tak až poslední řekněme dvě desetiletí si hlavně díky družici SOHO Slunce „užíváme“ z astronomického hlediska skutečně pořádně. Do té doby (až na pár specializovaných pracovišť) znali astronomové jediný projev sluneční aktivity, a to kolísání počtu slunečních skvrn. Jsou to zdánlivě tmavá místa v tzv. sluneční fotosféře (asi 200 km tlusté sluneční obálce, z níž k nám přichází většina viditelného záření – to je ta vrstva, kterou každý den vidíme na denní obloze). Tato místa mají oproti slunečnímu povrchu teplotu o cca 1500 °C menší (tj. asi 4500 °C). Slunce jako obrovský magnet díky rozdílným rotačním rychlostem na pólech a rovníku v průběhu jedenáctiletého cyklu tímto ukazuje poruchy svého magnetického pole. Skvrny můžeme občas pozorovat i volným okem (častěji však dalekohledem) za použití speciálních filtrů a jejich počet na přivrácené straně se může vyšplhat i ke stovkám. Pokud je Slunce v minimu aktivity, bývá zcela holé. V maximu v něm však nejedno dítě pozná nebeské „slunéčko mnohatečné“.
S magnetickým polem se mění i vzhled dalších obálek Slunce, které však očima můžeme pozorovat málokdy. Jednak je to řidší, ale velmi horká chromosféra, v níž spatříme například jazykovité útvary s nevyslovitelným názvem „protuberance“. Jsou to masy plazmatu (látky s vlastnostmi mezi plynem a kapalinou), které se vlivem mohutných sil odtrhávají od slunečního „povrchu“ a putují do vzdálenosti až několik stovek tisíc km. Přitom se tvarují podél magnetických siločar a hmota po nějakém čase opět spadne na Slunce. Pokud se nám promítají na slunečním koutouči (nejsou tedy u jeho okraje), říkáme jim „filamenty“.
[singlepic id=21 w=320 h=240 float=left] Naprosto jedinečnou podívanou však nabídne koróna, která leží nad chromosférou. V minimu sluneční aktivity jsou paprsky koróny tvarovány uhlazeně tak, že na pólech jsou slabé a velmi četné tzv. radiální paprsky a u rovníku jasné a uzavřené smyčky. V maximu má koróna tvar okvětního lístku – paprsky jsou chaoticky rozprostřené kolem dokola slunečního kotouče, Slunce bouří, magnetické pole je velmi neuspořádané. Korónu i chromosféru však donedávna mohli lidé pozorovat jen při krátkých a jedninečných zatměních Slunce, neboť oproti fotosféře září jen velmi slabě. Dnes se zejména na chromosféru můžeme podívat i na některých hvězdárnách. Patří k nim i ta naše pardubická.
Aktivitu Slunce ovšem můžeme poznat i na vlastní planetě, neboť Slunce každou vteřinou vyzařuje do prostoru tzv. sluneční vítr, který obsahuje nabité částice. Jednou za čas dojde na Slunci (v drtivé většině právě kolem maxima sluneční aktivity) k mohutné explozi, tzv. erupci. Dochází k nim v blízkosti slunečních skvrn na rozmezí magnetické polarity, kde není magnetické pole silné a částice tak uniknou do prostoru. Síla erupcí může přesáhnout i miliardy megatun TNT (hirošimských bomb) a činí tak tyto exploze nejsilnějšími ve Sluneční soustavě vůbec. Pokud pak zasáhne takový poerupční oblak plný nabitých částic Zemi, může vážně ohrozit umělé družice, ale také způsobit mimořádně krásný úkaz v horních vrstvách zemské atmosféry – tzv. polární záře. Ty jsou pozorovány běžně u pólů, kde je zemské magnetické pole nízko nad zemským povrchem a částice tak mohou interagovat s molekulami vzduchu. Při větším tlaku se ale magnetický štít Země „stlačí“ i nad nižšími zeměpisnými šířkami a úkaz tak spatří i obyvatelé Evropy…
Poslední maximum sluneční aktivity proběhlo v letech 1999-2002. V roce 2007 pak začalo mimořádné dlouhé období minimální sluneční aktivity. Slunce bylo zcela bez skvrn téměř dva roky. Začaly obavy, že se odehrává další dlouhé sluneční minimum, jaké nastalo v druhé polovině 17. století a přineslo malou dobu ledovou. Svět si ale oddychl, když Slunce na konci minulého roku „přišlo k životu“ a začalo „dýchat“ novým 24. cyklem. Jeho maximum má nastat v letech 2012-2013. Jaké bude? Uvidíme polární záři a jak vlastně přesně vzniká? Nastane v roce 2012 konec světa kvůli sluneční aktivitě? A co se vlastně všechno na Slunci odehrává? Tyto a další otázky budete moci položit při pozorování Slunce na pardubické hvězdárně, a to každý červnový pátek od 18 do 20 hodin (příp. po telefonické či elektronické domluvě i jiný den). Přijďte se podívat!