Těžko říct, zda se setkám s pochopením, když se na astronomicky zaměřených stránkách podělím krátce s něčím, co s hvězdami až tak nesouvisí. Ale ten příběh je až tolik k neuvěření, že mi snad ti, kteří se rozhodnou si jej přečíst celý, tuto mimotématiku prominou. Když jsme jeli s Petrem Komárkem, současným vedoucím pardubické hvězdárny, na úpickou předpremiéru filmu Tajemná zatmění (který bude příští rok zařazen do programu jako náhradní pořad při zataženém počasí během otevíracích dob pardubické hvězdárny), netušili jsme, že o několik hodin později budeme těžce popírat zákony statistiky. Tolik smůly najednou nepřejeme nikomu …
Na pátek 17. října od 18 hodin byl domluven počátek promítání filmu Tajemná zatmění (z dílny některých členů ASP) na Hvězdárně v Úpici, jejíž pracovníci na filmu úzce spolupracovali (především RNDr. Eva Marková, CSc.). Naštěstí jsem paní Markové kopii filmu dal už týden před premiérou, což se ukázalo jako velké štěstí. Když jsme se v 16 hodin vydali z Pardubic, jen naivně jsme doufali, že celá jízda bude jen rutinní záležitostí.
„Dvě hodiny“, říkám si. To bez problému stihneme. Můj bílý Peguot 205 už tam jednou jel a cesta nevzala ani hodinu a tři čtvrtě. O půlhodiny projíždíme Hradcem Králové, kde se mírně motám v odbočkách. Standardní bloudění. Avšak za východočeským velkoměstem se náhle ocitáme v koloně. Nejprve mi nepřipadá tak dlouhá, ale že v ní strávíme přibližně 40 minut, bych vážně ani ve snu nečekal. Petr mezitím fotí duhu při jednom z nárazových deštíků a jediní veselí lidé okolo jsou cyklisti.
Bravo, kolona je překonána. Kvůli uzavírce v jednom silničním pruhu byla auta nucena střídavě projíždět stavbou dle režie semaforu. Tahle šaráda by ještě nebyla tak silnou kávou při pomyšlení na blížící se marast. Po průjezdu kolonou nás cesta vede konečně klidnější podorlickou krajinou – přes Českou Skalici, Babiččino údolí … Občas udeří nějaký ten malý deštík. Jenomže přibližně 8 km před Úpicí se v dáli vynořuje policejní příslušník s červenou plácačkou. Chvíli se klepu, co zas bude chtít a ve skrytu duše doufám, že kontrola bude krátká. Zrovna od něj jedno auto odjíždí. Řidič to má, a to vesele, za sebou. Tak stavím ke krajnici a otevírám okénko. Příslušník se naklání a k mému překvapení jeho první slova nejsou „Dobrý den, silniční kontrola, ukažte prosím technický průkaz …“. Naopak z něj vychází zdánlivě příjemnější věta: „Promiňte, kam jedete?“ „Do Úpice,“ odpovídám. „No, je nám líto, ale tahle silnice je uzavřená, stala se tu nehoda, musíte to objet.“ Důležité z termínu „zdánlivě příjemnější věta“ je důležité to slovo „zdánlivě“. Následuje výčet vesnic, které ve svém autoatlase z ČSSR jen těžko nacházím a do počátku promítání zbývá asi 5 minut. Petr na můj popud volá paní Markové, že se opozdíme; ona nám dává stručný návod na to, jak se na hvězdárnu dostat. Jak tak bloudíme nedalekým okolím, ozývá se tupá rána ze zadku auta. Následuje jakési technické žbleptání a já mám podezření, že jsem právě narazil zadní pneumatiku. Při zastavení ovšem nic nenacházím, takže startuji a Petr mě nějak tak správně směruje kudy kam. Ale pak přichází osudný 4. kilometr před hvězdárnou, kdy se odzadu začíná ozývat podivný hučivý zvuk. Jo, asi tušíte – ta pneumatika opravdu praskla.
Tak si to ploužíme posledních několik kilometrů po prázdné zadní a v jedné ostré zatáčce si dokonce zkoušíme pravé nefalšované hodiny. Otočka o 360° s námi plácá o travnatou stěnu u příkopu. Normálně bych okamžitě vyměnil pneu za rezervu, ale nyní je ta premiéra přednější. Jen se modlím, aby mě nepotkali policajti právě teď. Ke konci už jsme k smíchu či údivu samotným obyvatelům Úpice a snaha dostat se k hvězdárně se naštěstí pomalu plní. Sice s odřenýma ušima, ale po půlhodině od počátku premiéry přeci jen dorážíme …
Po dokoukání nám laskaví úpičtí hvězdáři (včetně manžela paní Markové) pomáhají nasunout tu slibovanou rezervu a snad už bude svět krásnější. Ale jak jsem psal v úvodu – tenhle příběh je opravdu k neuvěření. Při velkém štěstí (po dlouhých kilometrech rychlé jízdy) přichází další neštěstí. Na kruhovém objezdu nedaleko Hypernovy v Hradci Králové praská i rezerva. Ironie tohoto výletu se hrotí v okamžiku, kdy namístě zastavuji u krajnice, shodou okolností u značky „Vítá vás Hradec Králové“ a vystrašený Petr jde zkontrolovat to, co já už vesměs tuším. Nato se ovšem ozývá nefalšovaný křik, který zjista prasklé rezervě nepatří, a tak vybíhám do zimy i já. Auto skutečně leží na jednom boku víc u vozovky pod náporem váhy při prázdné pneu, ovšem důvod, proč Petr křičel, je v tomhle okamžiku spíš komický. Zastavil jsem totiž hned u děravého kanálu a Petr tam zavadil botou tak, že se mu zula a spadla do něj. Jo, doslova mu žuchla do kanálu. Znáte ten pocit, když z agresivní nálady naplněné hrůzou, nejistotou a hněvem přejdete plynule do mírně bláznivého ironického nadhledu? Tak to jsem v tu chvíli pociťoval. Hlavně proto, že při pohledu na Petra se za ním v nedáli honosil nasvícený reklamní transparent na nevím co, jehož motto bylo „Vzpomínky vám zůstanou.“ Na tenhle den nepochybně …
Veselejší závěr už není. Následovala snaha o vyfocení si toho všeho, ale v rámci současné smůly Petrovi nefungoval foťák. Já jsem preventivně popojel od mohutné kamenné značky „Vítá vás Hradec Králové“, neboť bych se nedivil, kdyby ta ještě spadla na střechu auťáku, a další dvě hodiny jsme pak čekali na mojí sestru s jejím přítelem, kteří nás z Hradce odvezli do rodných Pardubic. Auto jsem odvezl na nedaleké parkoviště u zmíněné Hypernovy a koupě i převlečení pneu jsem raději nechal až na další den. Protože nebylo nic lepšího, než se z toho všeho pořádně vyspat. Vzpomínky nám však zůstanou … bez diskuze …