Pokud je na světě někomu více než 122 let a žije ve vědomí ducha dnešního světa, pak by vám mohl vyprávět, co se událo 6. prosince roku 1882, tedy před více jak jedním stoletím nazpátek. Tehdy velikostí Zemi podobná planeta Venuše nebyla ani příliš vysoko a ani příliš nízko nad slunečním kotoučem, takže ho jednoduše přešla. Nevědomí tehdy na záhadnou tečku po slunci plující po více než pět hodin napjatě hleděli. Neušili, že jejich „Večernice“, nebo ráno „Jitřenka“ je nyní ten tmavý kotouček v popředí velkého oslnivého Slunce a že znovu to možná uvidí až ve 21. století, na prahu 3. tisíciletí. Oni to možná tolik neprožívali, ale z předchozích slov je jasné, nakolik je úkaz výjimečný.
Na otázku vzniku jevu je zapotřebí mít trochu představivosti. Naše modrá Země oběhne okolo Slunce za 365 a čtvrt dne. Venuše za necelých 225 dní. Za tu dobu ji lze vidět ráno na východní obloze před východem Slunce a poté večer nad západním obzorem po slunečním západu. Země obíhá po dráze, která leží na myšlené rovině. Té se říká ekliptika. Téměř ve středu její dráhy leží Slunce. Všechny objekty sluneční soustavy mají své roviny drah od ekliptiky mírně odkloněné (i Měsíc se nepohybuje přímo na ní, ale s odchylkou 5°). Abychom tedy mohli vidět objekt před slunečním diskem, musí se naskytnout příležitost v takové podobě, kdy se objekt dostane do spojnice mezi Zem9 a Sluncem. U každého objektu (je ale řeč pouze o objektech bližších ke Slunci než je Země – jinak by k žádnému přechodu nedošlo) existují pouze dvě taková místa, kde je možné, aby jev vznikl. Prvým místem objekt prohází v okamžiku, kdy sestupuje z poloviny své dráhy nad ekliptikou do poloviny dráhy pod ekliptikou. Bod, kde dráha objektu protíná ekliptiku a objekt poté putuje pod ní, se nazývá sestupný uzel. V onom druhém místě dráha objektu vystupuje nad ekliptiku, bod je nazýván přirozeně vzestupným uzlem (viz obr.). Venuše sestupným uzlem prohází vždy kolem 7.června a vzestupným okolo 8. prosince (tato data jsou vztažena k místům zemské dráhy, kterými Země během roku projde právě v tyto dny). Avšak právě vzhledem k rozdílné periodě oběhu Země a Venuše kolem Slunce se prostě Venuše v inkriminované době do uzlu mnohokrát „nedostaví“. Na denní obloze projde nad, či pod slunečním diskem. Jev u Venuše se opakuje vždy po dvojicích průchodů stejným uzlem, vzdálených od sebe 8 let a poté po 121,5 letech, nebo 105,5 letech (rozdíl period způsobuje odlišný obvod Venušiny dráhy pod ekliptikou a nad ní). Zkráceně lze také konstatovat, že jde o jakýsi druh zatmění Slunce (až na to, že Venušin úhlový průměr zdaleka nedostačuje slunečnímu, tudíž k žádnému zatmění nedojde).
V historii byl přechod Venuše důležitým jevem pro zjišťování vzdálenosti Země od Slunce, neboli velikosti astronomické jednotky (AU). Stačilo k tomu znát periodu oběhu Venuše i Země okolo Slunce a vzdálenost Venuše od Slunce. Pozorováním přechodu se zpřesnil čas periody Venuše a pak už jen stačilo použít osvědčené Keplerovy zákony. Dnes, v době výprav družic do kosmu, jsou tato data naprosto nepotřebná, nicméně výjimečnost a krásu jevu to stále nepozmění.
Jev počíná v úterý 8. června v ranních hodinách a končí po pravém poledni. Zapotřebí je pouze nějaký filtr na pozorování Slunce (lze ho zakoupit na jakékoliv hvězdárně, kde bude při úkazu povolen vstup veřejnosti). Úhlový průměr Slunce je na obloze zhruba 30´, Venuše bude třicetkrát menší. Pro člověka s normálním zrakem Venuše bude malinká tečka, která „pluje“ po slunečním „povrhu“. Jinými slovy je jev pozorovatelný (s použitím bezpečného filtru) pouhým okem. Někdo možná v hloubi vzpomínek narazí na to, že cosi podobného zahlédl v roce 2003, konkrétně 7. května. To byla planeta Merkur, když prošla před naší mateřskou hvězdou. Nicméně rozdílů mezi letošním a loňským jevem je mnoho a některé dosti zásadní. Kupříkladu Merkur přehází přes sluneční disk 9x do století, Venuše mnohem vzácněji. Kotouček Merkuru je na poměr jeho vzdálenosti od Země a vlastní velikosti mnohem menší než Venuše (je zapotřebí alespoň malý teleskop). A konečně nejzásadnější vlastnost – Venuše má atmosféru. Ta zapříčiňuje spoustu zajímavých optických „hrátek“ během úkazu.
Občas se stává, že se při podobném úkazu těleso (v tomto případě Venuše) setká, či dokonce projde „skrze“ nějaký útvar na Slunci – nejčastěji sluneční skvrny. I to je tedy v rukou náhody, zda-li něco podobného připraví. Nejvíce přání ale míří k náhodě jasného počasí. Další přechod uvidí v Americe 6. června roku 2012 a potom možná naše děti, spíše ale vnoučata v roce 2117 a 2125…
V souvislosti s úkazem se Evropská astronomická unie (EAU) rozhodla napomoci tím v prohloubení astronomických znalostí mládeže. Studenti středních i základních škol se mohou zapojit do odbornějšího studování jevu – a to nemusí jezdit příliš daleko. V ČR se do projektu VENUS TRANSIT 2004 zapojila AVČR (Akademie věd České republiky) ve spolupráci s ČAS (Česká astronomická společnost), která bude organizovat síť hvězdáren po celé republice za účelem sledování jevu a napomáhání studentům v jejich vlastních projektech. Studenti mohou například jev fotografovat, natáčet, kreslit, či vyzkoušet si historické měření velikosti astronomické jednotky. Více informací lze nalézt na webových stránkách
ČAS,
Hvězdárny a planetária v Hradci Králové,
Venus Transit 2004nebo na stránkách jakékoli nesoukromé hvězdárny v republice.
Zdroje: Hvězdářská ročenka 2004; P. Příhoda a kol.; Praha,
Příručka pro pozorovatele v oboru meziplanetární hmoty; P.Horálek; Pardubice,
Velká encyklopedie vesmíru; J. Kleczek; Praha